KOCOUR A HAFÍCI MÉHO ŽIVOTA

Nejen profesí a zálibami jest živ člověk. Jsou i jiné radosti. Jednou z nich jsou další živí a němi tvorové, kteří jsou součástí našeho života. Někdo tomu říká koule u nohy, ale ti určitě nepoznali radosti a starosti s němou tváří.

První živý miláček či mazlíček se jednoho dne octl před našimi dveřmi a čekal. Je záhadou, proč si vybral nás. Jen maminka byla z venkova a měla pro lidské tvory nezlomitelné pochopení a lásku. Možná proto. Byl to malý kocourek, který dostal jméno Macík. Byl typický český kocour, i tak zbarvený. Musel narodit v pekárnách, které pekly hluboko v podzemí v domě, kde jsme bydleli.

Ač pekárna byla vyhlášená a ve vedlejším objektu začal hrát soubor divadla Semafor, tak se rozhodl najít klidný domov. Nezmýlil se. Měl hezký život. Dokonce trávil letní dovolené pod stanem v Samopších a neutekl do přírody.

Další miláčci se přímo v rodině nevyskytli. Nicméně jsem k padesátinám dostal kříženečka z útulku jménem RIKI (tan), který měl štěstí, že si jej objevitelé našli. Jinak by po chladné noci umřel. byl to kříženec jezevčíka a knírače. Zprvu jako neobrostlý byl jako zvířátka z jiné živočišné skupiny, pak zarostl a byl to pejsek. Poté, co nás i přes velkou péči zvěrolékařů opustil, byl chvíli klid. K mým x-tým narozeninám (zase v srpnu) přistála do mé blízkosti hned vlčice (německý ovčák).Krásná dáma. Oba byli z útulku s pohnutými osudy, někdy až nejasnými. Nicméně vlčice s různými názvy – FRIDOLÍNA, ČURINA a jinými si zvykla na jméno HONEY jako miláček či medánek. U toho zůstalo. Patří mi, vidím ji, ale hlavní péči mají o ní přátelé. Je chvályhodné na psích miláčcích – u obou to bylo a je stejné – že mne berou jako hlavního chovatele. Oběma se za o odvděčuji tak, že občas musí veterinář nasadit dietu.