OBSAH

Sdělení je důležitá lidská vlastnost. Nemusí být vždy pozitivní. Ale většinou snad i je. V zásadě si myslím, že sdělení hudbou, uměním a tvorbou (hezkým slovem k věci) je sdělením – vzkazem pocitů, které má člověk. A pokud ovládá své řemeslo, tak tím lépe. Ale i neumělé pokusy jsou milé.

Měl jsem to štěstí, že jsem stál v šedesátých letech u založení literárně hudebního kolektivu (zkratkou LIHUKO) a později třídní kapely, která se rozrostla o řadu talentů, která se nejdříve nazývala BEATNICI a pak BEATNIKS. Anebo to bylo naopak. Nevím, co mocipánům vadilo více – jestli angličtina či jasný název v češtině. Asi obé. Vadilo jim i LIHUKO, mysleli si, že jsme lihuplná skupina ….Vše se doneslo k našim profesorům a dostalo se nám poučení. Anebo to bylo varování.? Jdene z nás to nepochopil a skončil na DAMU bez maturity ze Štěpánské.

Začalo to s Pavlem, psali jsme scénky,. povídky, vtipy. Někteří učitelé se ve skečích poznali a byl konec. Pak se nás ujali přátelé ze Staveb silnic a železnic. Dali nám sál, podpořili nás, uspěli jsme. A UŽ TO ŠLO. Nedaleko bylo do Národního. Sbormistr J. Váchal se nás všiml a chtěl nás zasadit do jedné inscenace. Týden jsme cvičili a pak jsme sami odstoupili. Zlatá kaplička na nás ještě čeká. Nicméně kvalifikační u zkoušky v domě kultury jsme udělali všichni i jako kapela a soubor. A to jako amatéři. Dobyli jsme i Žofínský sál a Lucernu a Vojanovy sady.   Bodejť by ne, zpívala s námi spolužačka Hanka Pazeltová. To nás zachránilo. Takže zveřejním po vzoru Sputniků řadu materiálů. Ale postupně.

Je příjemné, když jedinec ocenění za to, co pro blízké entity v životě udělá a navíc není za tuto činnost hmotně oceňován. Navíc pochvala potěší a povzbudí do další práce.

V poslední době se mi dostalo dvou ocenění, kterých si velmi vážím.

Předně to je uvedení do Síně slávy AIESEC ALUMNI ČESKÁ REPUBLIKA u příležitosti 50. výročí existence Mezinárodního sdružení studentů ekonomických a obchodních škol (AIESEC) v České republice (založeno v roce 1966 v Československu) . Stalo se v dubnu na Žofíně a do Síně slávy jsem vstoupil společně s otcem - zakladatelem Milošem Motoškou, Jenem Sládkem a Ladislavem Prudkým.

To, že jsem byl v této společnosti, je druhým – neformálním – oceněním. Aspoň pro mne. V československém AIESECu jsem byl činný v letech 1967 – 1969 a v roce 1968 jsem byl předsedou Místního výboru AIEC na VŠE v Praze a po letech jsem prezidentoval AIESEC ALUMNI INTERNATIONAL, což je střešní světová organizace pro bývalé (odrostlé) členy AIESECu. To bylo v letech 2005 - 2006. Zvolen jsem byl na kongresu AAI na Sicilii.

Další poslední ocenění jsem dostal od jury VI. Mezinárodní filatelistické výstavy EUREGIA EGRENSIS, která se konala v Chomutově ve dnech 6. – 10. 5. 2015 za publikaci a katalog „Výplatní otisky firem a institucí z území Slovenska 1946 – 1992 s katalogem“. Oceněním byla velká pozlacená medaile. I této pocty si velmi vážím zejména s ohledem na to, že výplatní otisky jako sběratelský materiál nebyly historicky příliš oceňovány. Vydupat něco z filatelistického prachu bývá těžké. Viz ilustrace.

Profese se v životě každého z nás objevuje, dokonce se musí objevit. Něco nás život musí. A nejvíc to je profese. Jsou i jiné způsoby obživy, ale ty raději na tomto místě nebudu zmiňovat. Normální je si zvolit vzdělání, které máme raději a které nám vyhovuje. Mnohdy se nezadaří. Mnohdy ano. Někdy svou troškou přispěje štěstíčko a náhody života. Stále si připomínám, ale zmiňuji to i před jinými – profese je být profesionál. To by měl být cíl našeho snažení.

Od vzdělání je to buď krůček či hodně krůčku, ale těch šťastných, jak věřím, je hodně. Někteří litují, že přišel pátek a nastal víkend. Někteří si chodí do zaměstnání odpočinout. Někteří toho mají až nad hlavu. Jsme lidé různí a lidé různého ražení. Tak to je a tak to má být.

Já měl obrovské štěstí v neštěstí. Původně jsem chtěl studovat na umělecké škole. Tehdejší předpisy FAMu (nutnost jednoroční praxe ve výrobě) a tátův odpor proti mému přání rozhodly, že jsem si zvolil druhou cestu, Abych aspoň trochu vyhověl mým zájmům – cizím jazykům. Filosofie byla nedosažitelná v té době, takže rozhodnutí padlo – zahraniční obchod na VŠE. Vyšlo to i díky tomu, že jsem na střední škole měl výbornou profesorku angličtiny – noblesní Libušku Reichertovou. Vstupní testy a zkouška z angličtiny a společenských věd rozhodly matematika nematematika I když ani ta nebyla špatná. Rozhodnuto od roku 1964 jsem zapsán na obchodní fakultu. Po absolvování, které jsem si o rok prodloužil díky praxi AIESECu v USA , nastal problém. Jako jeden z těch, kteří konstituovali AIESEC v Československu jsem se stal „nebezpečným živlem s importem špionů do republiky“. Naši sympatizanti a podporovatelé jako profesor O. Šik a rektor a pozdější ministr prof .Kadlec zapsaní na index nepohodlných osob toto nevylepšili. Noví mocipáni byli rozhodnuti. Se živly pryč. Takže jsem se ucházel o práci v zahraničním obchodě, výsledkem byly odmítavé reakce, nakonec Bůh pomohl. Vzali mně. A zase rozhodli lidé, kteří se nebáli, i když doba začínala být zlá. A nejen se rozhodli, ale přijali mne do elitního útvaru – obchodní skupiny, která se zabývala zvláštními obchodním transakcemi. Štěstí, i když příští léta od nástupu ze mne neudělala plnokrevného zahraničního obchodníka. Jako poučení se mi dostalo, abych se seznámil se dvěma tabulkami – výpočtem ážií a disážií a tabulkou měr a vah v cizích zemích. Dnes by se tato kariéra dala nazvat jako „krizový manažér pro situace, kdy dochází k měnovým a finančním problémům“. Měl jsem štěstí na svého prvního šéfa, i další šéfy, kolegy a kolegyně. Když jmenuji a vzpomínám, tak prvním šéfem byl Karel Kovařík. Profesionál . Klatovák. Rovný chlap přející mladým. Jazykově vybavený. S praxí u firmy obchodující se zahraničím. I jemu se osud nevyhl. Pracoval jsem ve výborném týmu, jehož práce měla smysl a výsledky. Takže díky Bohu a díky těm, kteří se nebáli ani v těžké době.  

To je dilema, které mne provází od samého dětství. Jak se dívám kolem sebe a poslouchám různé lidi, tak nejsem sám. Je nás víc. Vždyť tramping vznikl z nějakých důvodů. Práce ve všední dny ve městě a pak do přírody. Řada lidí tvrdí, že je příroda je nabíjí. Je to tak. Závisí jen na každé osobnosti, jak dlouho tam a tu. Takže z tohoto vychází obé – město i příroda. takže projděme se městem, ale i přírodou. A zapněme si digitální přístroje a zachyťme tyto okamžiky. Takže pomocí moderní techniky si zachyťme tyto neopakovatelné okamžiky, ať již statické či mobilní. Jen, abychom měli hcuť, sílu, výdrž. Určitě se nemá nic přehánět.

Říká se jim též koníčky (Proč, že si je osedláme? Mohou nás ale schodit ze sedla!), anglicky též hobbbies (česky hobby). Ostatně píšu o nich na jiném místě webových stránek. Naštěstí záliby neznamená jen sběratelství. V této rubrice se asi úplně nevyhnu sběratelským zálibám, snad jen těm filatelistickým. Promíchat je s ostatními (cestování, fotografování, jinými sběratelskými vášněmi a další) bude jistě prospěšné. Sám se těším.

Sběratelství je úžasná záliba po všech stránkách. To již bylo řečeno mnohokrát. Není třeba opakovat vyslovené moudrosti. Nicméně mi to nedá, abych citoval osobnost, která se sběratelství věnovala velkým dílem – J. M. AUGUSTA.

„Sběratelství obvykle se pojímá jako vášeň, celkem neškodná, jež činívá člověka podivným pavoukem, nemajícím zájmu pros skutečný život.

Sbírati neznačí jen shromažďovati, ale i vybírati, tvořiti určit, individuální, subjektivní a tedy neopakovatelné projevy, propůjčovati uměleckým dílům život a spojovati je ve sbírky, jaké se již nikdy přesně v tom tvaru a podobě nebudou opakovati. Tímto výběrem sběratelství se stává jakýmsi druhem tvůrčí činnosti.

Sběratelství, tj. láska ke krásným předmětům …“.

První sběratelský obor byly známky čili filatelie, později po vyzrání, někdy na konci šedesátých let, se filatelie přetavila jednoznačně (nikoliv ortodoxně) ve specializované obory a jejich nejhezčí část –aspoň podle mého vkusu a názoru - poštovní historii. Webovými stránkami se prolíná a později přibudou i další pohledy na tento obor a její sběratelské úseky.

U filatelie a poštovní historie je kromě sběratelství ještě jedna přednost – schopnost sdělit zájemcům své poznatky…

Na tomto místě bych rád přiblížil sběratelství z jiných pohledů než jen shromažďování artefaktů. Druhým a třetím stupněm po sběratelství, které je základem, následuje badatelství a vystavování.

Já jsem ještě jeden čas k těmto dvěma bohulibým činnostem připojil i jurymanství, hlavní mety řádného jurymana ve filatelii jsem však nedosáhl, i když jsem splnil vše – vystavil jsem řadu exponátů v tuzemsku a zahraničí, psal jako divý, prošel všemi stupni jurymanství, přednášel jsem, zúčastnil jsem organizování různých výstav, pracoval v rámci organizovaných struktur na všech úrovních, dokonce jsem napsal a obhájil jurymanskou práci, ze které vznikla publikace – příručka pro sběratele, publikoval ve sbornících, výstavních katalozích a svazovém časopise. Lidská závist a nenávist udělal své. I když jeden neví vše, co by měl vědět.  

První odstavec vyznívá jako, že by bez sběratelství nebylo badatelství a vystavování. Jsou tací, kteří nesbírají a píší odborné statě excelentně! U většiny nás normálních však není badatelství a vystavování bez sbírání.

A vše musí být doprovázeno vášní, bez zaujetí to není to pravé ořechové.

Předchozí řádky jsem zesílil. Záměrně. To se pozná, zda je to správné.

Vystavování je krásnou tečkou za sběratelskou radostí a badatelskou námahou. A když je oceněno tou správnou medailí z drahého kovu, tím spíše.

Člověk má své touhy. Je jich dost a mohou zaplnit hodně času. Nejlepším prostředkem je fotoaparát, ale i kamera či mobilní telefon. Digitální revoluce přiblížila mnoha lidem tuto touhu. Předchozí postupy byly zdlouhavé, složité, i když měly své kouzlo. Temná komora toho je důkazem. Dodnes si schovávám dobové relikvie před těmi, kteří by je nejradši vyhodili. Myslím tím zvětšovák, misky na vývojku či ustalovač. Černá fotografie přece měl svá kouzla.

I nehybné předměty jsou obtížné k zachycení, nejen ty, které se pohybují.

Na začátek několik snímků, které kromě řečeného, připomínají i další koníčky. Zde poštovní schránky schránky. Proč. Protože v roce 2017 slaví toto zařízení, které se nenechá nikde na světě vyhodit a dát do šrotu, i když je tažení proti nim. Jsou stále potřebné. Slaví své dvousté výročí v našem prostoru, aspoň tady, kdy začaly vstřebávat dopisy už za Rakouska – Uherska a vydržely až do dneška. I když změnily barvu a tvar. Módu nezastavíš.