HISTORIA POSTALIS ETC... osobní blog Ivana Leiše

VÁŠEŇ PRO SBĚRATELSTVÍ, BADATELSTVÍ A VYSTAVOVÁNÍ

PRAŽSKÝ OTISK FIRMY ANKER

Firma Anker - Werke v Praze

V roce 1941 si  zřídila firma Anker - Werke Bielefeld v Praze svou filiálku. Nebyl by to výrobce výplatních strojů, aby svou korespondenci nezačal vyplácet výplatním strojem Francotyp s otiskem Fr 8h - 4m, který si nepořídia prostřednictvím generálního zástupce firmy B. Jarolímek Perštýn 15, ale dovezl si jej přímo a zprovoznil sám. Otázkou zůstává, zda stroj měl povolení tehdejšího protektorátního Ministerstva dopravy, pod které spadala od roku 1938 i agenda poštovnictví. Podle vzhledu celistvosti, čísla otisku (2. v pořadí), povinných otisků pro poštovní právu a dalších indicií je to téměř jisté.Každopádně stroj vyplácel a přinesl do typologie otisků z území Československa další zvláštnost, do té doby na území Protektorátu značně neobvyklou a jedinečnou  - dvoukruhové denní razítko bez můstků. Pikantní je i adresát na obálce - zásilka odešla firmě B. Jarolímek. Vzor otisku byl druhý protektorátní s poněmčeným denním i výplatním razítkem (germanizační nařízení se datují z druhé poloviny roku 1939). Celistvost patří mezi ty cenné z tohoto období a z téměř stoleté historie výplatního otisku na našem území.

Zbývá doplnit, že na území Protektorátu ČM se již počátkem roku 1941 objevil prvníotisk  s dvoukruhovým denním razítkem, ale s můstky - uživatele Poštovní spořitelna v Praze (Zúčtovací centrum bodů). I tento otisk je typologické novum a je cenný. Je to ale jiná historie...

 

Anker Praha 001

 

Číst dál...

NA ZAČÁTKU BYL VÝPLATNÍ STROJ

Pitney Bowes Model M postage meter c 1920

NA ZAČÁTKU BYL VÝPLATNÍ STROJ

Fakta a zamyšlení

 

Jak a proč se začaly vyplácet listovní zásilky pomocí výplatních strojů. Patent Detalma di Brazzy Savorgnana. První výplatní stroje  splňující kritéria jako první spatřil New York. Automat na příjem a vyplácení doporučených zásilek s limitovanou hodnotou vyplácel poprvé v roce 1897. Další regulérní  a uznané pokusy o vytvoření výplatního stroje se nezávisle na sobě objevily v USA (1902 – Arthur H. Pitney), v Norsku (1903 - Karl Uchermann) a  na Novém Zélandě (1904 –Ernest Moss). Předchůdci a další pokusy v klasickém období výplatního stroje. Existovalo sběratelství výplatních otisků?

V předmluvě mé jurymanské práce, kterou mi předepsala komise jurymanů Svazu československých filatelistů kromě jiného jako podmínku jurymanského řízení a kterou jsem vydal na přání československé sběratelské obce ve formě příručky pod názvem „Výplatní otisky“ v roce 1991, jsem na úvod napsal:

„Koncem 19. a začátkem 20. století doznala lidská společnost nesmírných kvalitativních a kvantitativních změn ve všech oblastech – politické, společensko – kulturní a zejména pak hospodářské. Rychlý vývoj společnosti se ve svých kladech a záporech odrazil v lidském životě. Svůj odraz našel rychlý vývoj i v poštovním provozu. Enormně vzrostl počet přepravovaných zásilek. Rozšířil se i počet poštovních služeb.    

Náhle se vyskytla logicky nutná potřeba řešit vzniklý stav a přizpůsobit se mu. Držet s ním krok. Vznikla potřeba, vytvořit moderní prostředek, který by racionálně urychlil poštovní provoz, uspořil zároveň čas nutný ke zpracování zásilek a hlavně odpovídal danému stupni vývoje lidské společnosti.“

Na různých místech zeměkoule se tohoto úkolu chopili různí jedinci a nezávisle na sobě na různých místech začali patentovat své vynálezy. Ne všechny však  světová  komunita badatelů a sběratelů tyto pokusy uznala za pravé výplatní otisky. Byly uznány jen ty stroje, jejichž konstrukce umožňovala dvě základní kritéria – prvním kritériem byla nutnost automaticky hradit nebo zúčtovávat poštovní poplatky a druhým kritériem možnost registrovat zapravené poštovní poplatky. řada pokusů tyto atributy postrádala.

Do prvních let 21. století se mělo za to, že prvním úspěšným pokusem, který  splňoval tyto požadavky byl norský Uchermannův pokus z Kristiánie (dnes Oslo) – viz dále.  Barfootův a Simonův katalog v roce 1953 uvedl otisk z tohoto stroje na titulní  straně .

Novým objevem z počátku 21. století byl výplatní stroj  italského  vynálezce žijícího v USA hraběte Detalma di Brazzy Savorgnana, který byl patentován pod číslem 564845 dne 28. 7. 1896 pod názvem „Coin Freed Letter Posting or Stamping Machine“ v New Yorku u amerických patentových úřadů. Hrabě di Brazza odůvodnil na jedenácti stranách textu a na dvaceti osmi stranách ilustrační přílohy účel tohoto vynálezu: nutnost vyplácet zásilky v době uzavření pošty, vypořádat se s masou podávaných zásilek pomocí automatu a možnost vyplácet doporučené zásilky. Z popisu vyplývá, že se jednalo o automatické výplatní stroje na příjem doporučených zásilek, které byly umístěny na veřejném místě dosažitelné pro uživatele poštovních služeb. Stroj vytvořil otisk s limitovanou hodnotou po vhození deseti US centů.  Tento pokus splňoval kritéria výplatního stroje a byl uznán světovou odbornou veřejností. Poprvé byl otištěn na stránkách Bulletinu MSS a v Hawkinsově a Stambaughově Mezinárodním katalogu výplatních otisků. V době, kdy píši tuto knihu. není znám žádný dřívější uznaný vynález výplatního stroje. Není však všem dnům konec. Zbývá dodat, že k objevu zatím jediné celistvosti s tímto otiskem přispěl kanadský sběratel Luc Légault. Je v jeho držení a v současnosti je součástí jeho sbírky a exponátu. K objevu a ověření přispěli i američtí sběratelé a badatelé. Aukční domy oceňují tuto celistvost v současnosti  s prvním otiskem na cca 20 – 30000 USD.

Aktualizace 2020

Než uvedu další úspěšné pokusy po di Brazzově vynálezu, slušnost velí připomenout i další vynálezce výplatních strojů ve světovém měřítku v období před di Brazzovým počinem.

Již v roce 1884 Carl Busch (často v literatuře nesprávně uváděn jako Carle Bushe), francouzský inženýr s německým původem žijící v Paříži patentoval přístroj mající atributy vyplácet poštovní zásilky a označovat je otiskem s limitovanou hodnotou 15c (otisk označený AFF Poste a jménem vynálezce a hlavou královny Viktorie). Je zaznamenáno, že ani francouzská, ani německá poštovní správa vynález neakceptovaly. Přístroj předběhl čas .Byl registrován  v Londýně pod číslem 11555 dne 22. 8. 1884 pod jménem patentové kanceláře William Henry Beck. V patentu se otisk nazývá fiskálním razítkem. Patent byl prodán firmě Mix und Genest v Berlíně, který jej později pro výrobu výplatních strojů využil. V žádost k uznání patentu se uvádějí výhody tohoto systému: úspora času při zpracování zásilek, možnost registrace placení a následná kontrola, znemožnění krádeže či ztráty poštovních známek, možnost současné uvedení adresy odesilatele a možnost uvedení data odeslání zásilky, automatické barvení razítka, možnost použití přístroje při vyznačení dalších nepoštovních poplatků (notářské spisy, akta vyžadující orazítkování apod).

Historie zaznamenal další pokus, který vznikl ve Skandinávii. Iniciátorem byl James Garratt. Vzhledem k zamítavému přístupu anglických úřadů učinil pokus registrace automatu ve Skandinávii. Psal se rok 1900. Tento pokus je předchůdcem dalšího anglického pokusu  z roku 1912 z dílny anglického farmáře z Essexu, který pokusně instaloval ve spolupráci s poštovní správou výplatní stroj (též automat na vhození mince) vyrobeného firmou The Automatic Stamp Selling Machines Ltd. na Hlavní poště (King Edward G. P. O.) v Londýně.  Tento vynálezce se jmenoval F. Wilkinson. Stroj byl instalován 25. 1. 1912. a odstraněn 31. 8. 1912.

Vraťme se však o několik let dozadu. Německému císařskému patentovému úřadu byl dne 9. 1. 1900 doručen patent vynálezce Josepha Baumanna registrující razítkovací stroj s registračními náležitostmi. Joseph Baumann později – 12. 7. 1900 – registroval další přístroj. Vynálezů využila firma Haenel und Schwarz až v roce 1931 v Německu.

Na předchozích řádcích zmíněná firma Mix und Genest z Berlína pro firmu Postkontoret vyrobila výplatní stroj. Heiner Dürst a jeho přítel Thorsten Ingeloff zachytili jeden norský otisk s datem 1. 4. 1901.

Norsko bylo jednou z průkopnických zem výplatního otiskářství. Nejprve to byl již známější Chr. A. Kahrs, který přišel též s automatem po vhozu mince tvořivšího výplatní otisky. Měly punc jednoznačného poštovního použití. Výplatní stroj produkující výplatní otisky ve dvou hodnotách (a barvách) vyplácel zásilky na hlavní poště v Kristiánii (dnes Oslo) v době od 24. 8. do 14. 9. 1900.

Dalším, nyní uznaným  pokusem byl počin norského malíře Karla Uchermanna. Stroj vyrobila firma Krag-Maskinfabrik, Christiani, která se později proslavila výrobou výplatních strojů (ve své době dvoubarevných, což byl dost revoluční úspěch na tehdejší dobu). První den požití otisků (též ve dvou hodnotách a odpovídajících barvách) byl 15. 6. 1903. Dlouhou dobu byl tento pokus považován a uznáván jako první úspěšný pokus výplatního stroje ve světě.

V roce 1902 založil Arthur H. Pitney firmu Pitney Postal Machine Company (dnes známá jako úspěšná firma  Pitney-Bowes).Konstruktér Eugen A. Rummler poprvé prezentoval tento výplatní stroj zkušebně veřejnosti na Hlavní poště (G.P.O.) ve Washingtonu D. C. v období 24.11. 1903 až březen 1904. Další americký pokus byl zaznamenán až v roce 1912.

I německá scéna zaznamenala v této době pokus výplatních strojů. V roce 1889 to bylo ruční razítko s údajem porta, ale výrazněji až v roce 1903 ve Stuttgartu, spolková země Würtemberg.k vyplácení některých zásilek sloužilo tzv. „dlouhé razítko“ s hodnotou 2, 3, 5 a 10 pfeniků. Z důvodů inflace a hyperinflace tyto stroje dosáhly později i hodnoty 1200 marek. ve dvacítých letech ani tato hodnota nestačila a hodnoTu nahradily poznámky „Franko bezahlt“ nebo „Gebühr bezahlt“.  

Další výraznou zemí byl Nový Zéland. Pionýrem výroby výplatních strojů byl anglický inženýr Ernest Moss, který přesídlil z Velké Británie na Nový Zéland a podal řadu různých vynálezů. Ve své domovské zemi uspěl až v roce 1922, kdy patentoval pod označením „Universal N.Z.“ několik výplatních tsrojů.

Jsme však v březnu roku  1904 na Novém Zélandě, kde Ernest Moss patentoval své vynálezy. Vyrobaila je Mossova firma „Automatic Franking Machine Co. (N.Z.)Ltd.,“.Jednalo se o podobný model norských vynálezců  dá se nazvat mincovní automat na výplatní otisky. Limitovaná hodnota otisku byla jedna pence.Prototyp v podobě jednoho stroje byl umístěn u vchodu Hlavní pošty v Christchurchi. První den vyplácení byl 31. 3. 1904. Byl v používání i u pošty ve Wellingtonu.

Dne 7. 7. 1904 podobný stroj začal vyplácet zásilky na poště v Dunedinu. Hodnotu měl stejnou, jen se lišil tvarem. O tomto stroji není moc detailů známo.   

Následovaly další stroje a jejich otisky – v roce 1905, 1906, 1907, 1910. Byly označovány po vynálezci jako modely Moss 2, Moss 3, Moss Model A, Moss Model B, Moss Model C. Lišily se oproti prvnímu stroji vylepšenou konstrukcí, tvarem a přidanými hodnotami.

Joseph Baumann, kterého jsem zmínil na předchozích řádcích, zanechal svou stopu i v Bavorsku.Pro zasílání hromadné pošty vynalezl výplatní stroj, který byl používán v roce 1910. Značně se od prvních Baumannových pokusů lišil. Bavorské stroje pravděpodobně vyrobila firma Sylbe und Pondorf z Gössnitz.Těmto výplatním otiskům se říkalo „dlouhá razítka“ či „nekonečná razítka“.Lišily se barvou – byla dokumentována zelená, červená či černá razítka. I hodnoty byly různé.

Dne 18. 2. 1911 tehdejší Německý císařský patentový úřad pod číslem 231296 patentoval výplatní strojek. Vynálezcem byl Hubert Hamacher z Duisburgu. Strojek nesl název CUSTOS. První prokazatelný otisk byl ze dne 14. 1. 1911. A nejzazší datum bylo 27, 5. 1935 (!).  řada strojků byl exportovány i do Švýcarska, Rakouska, Belgie a Dánska. Otisky byly kulaté s různými hodnotami.

Po prvním desetiletí 20. století byly i další pokusy v různých zemích – USA 1912, Arthur H. Pitney, USA 2014, The American Postage Meter Company, Chicago, Nový Zéland 1915 – neznámý vynálezce, výrobce, Mossovy modely D a vylepšený model E, Německo 1919 – firma Deutsche Post- und Eisenbahn-Verkehrswesen AG ve Staakenu, modely „Universal“, USA 1920 – modely spojených firem The American Postage Meter Stamp Company (Arthur H. Pitney) a The Universal Stamping Machine Company (Walter H. Bowes), Německo 1920-1921 – několik pokusů pro hromadné zásilky, 1921-1922 Komusina. U těchto otisků jsou již denní razítka s datem a domicilem dohlédacích pošt více méně samozřejmostí.

Ve dvacátých letech 20. století dle mého názoru končí první, klasické období výplatních strojů a jejich otisků Konec tohoto období bych datoval či ukončil rokem 1920 či 1924, což jsou data konání Světových kongresů UPU v Madridu a ve Stockholmu. Do těchto let se UPU otisky formálně nezabývala, na obou kongresech je přijala jako součást poštovního provozu a dala jim jasná pravidla.

Změny poštovních poplatků vlivem různých ekonomických faktů (např. inflace a hyperinflace v Německu a některých dalších státech Evropy) uspíšily i změny konstrukcí výplatních strojů. I to se dá považovat za určitý předěl či milník.

Nejvýraznějším konstrukčním prvkem byla konstrukce výplatních strojů s mnohonásobným výplatných. Doposud svět výplatních strojů znal jen výplatní razítko s fixní hodnotou či s limitovanou hodnotou ve formě několikanásobných výplatních razítek. Dvacátá a třicátá léta 20. století byly typické oblíbeností německých strojů, které snad jako první na světě aplikovaly v praxi výplatní stroje s komfortní mnohanásobnou výplatní hodnotou. To byl i jeden z důvodů pro německé výplatní stroje pronikly do řady zemí včetně Československa. S velkou pravděpodobností byly německé firmy propagátory této na svou dobu převratné novinky. Dlužno říci, že i stroje s fixní a limitovanou hodnotou se udržely v některých zemích až do konce 20. století a někde je lze zachytit i dnes.

Dodávám, současně na obou kongresech UPU192é a 1924 byly definovány jasně použité barvy (červená až na výjimky a zvyklosti) a otisk jako celek a jeho náležitosti

Německo nebylo u prvních pokusů při vynálezech a výrobě prototypů a seriové výroby, ale vynahradilo si to později, zejména ve dvacátých a třicátých letech. Rád jmenuji alespoň některé z vynálezců a výrobců z Německa. Připomněli jsem si Josepha Baumanna. Připojuji další soukromé pokusy: Firma Sylbe und Pondorf, Ernstingův stroj, Julius Kräcker Berlín, Sielaff Maschinenfabrik Berlín, Komusina 1920/21, 1921/22, 1923 (zkušební stroje), strojky Říšské pošty pro jiné subjekty, Furtwängler (zkušební stroje)  Firma Anker 1922, Bafra 1922.

 Německá poštovní správa od 7. 3. 1923 schválila oficiální výplatní stroje pro poštovní provoz: A – Uhrenfabrikvom L. Furtwängler AG, Furtwangen, B – Bafra Werke, Berlin, C – Anker Werke, Bielfeld, D - Komusina, Karlsruhe, výrobce: Guhl und Co. Hamburg.

I tento hraniční termín  včetně schvalovacího procesu a stanovení náležitostí výplatního otisku, rok 1923 napovídá, že skončilo nejen ze sběratelského období jedno období, klasické a začalo období postklasické, či lépe řečeno moderní.

Jak to bylo se sběratelstvím tohoto nového oboru, který živelně vtrhl do klasického sběratelství poštovních známek, poštovních celin a částečně poštovních razítek? Zcela jistě existovalo. První obor poštovní historie – fiskální ceniny – se začaly sbírat i ze sběratelských důvodů v 17. století, jak se lze dočíst v zahraničních materiálech, prakticky okamžitě. Sbírala je hlavně šlechta či církevní hodnostáři, která k těmto dokumentům měli přímý přístup. Sběratelství výplatních otisků bylo upozaděno pevným sběratelstvím poštovních známek. nicméně tím, že se zachovaly alespoň některé výplatní otisky ze začátku klasického období, je vidět, že někteří jedinci otisky začaly sbírat záhy, i když řada otisků se nezachovala. O organizovaném sběratelství však filatelistická a poštovně historická veřejnost neví. Existovaly již kluby filatelistů, ale tehdejší sběratelé preferovali převážně poštovní známky. První specializované kluby se začaly tvořit ve dvacátých a třicátých letech.

 V Československu díky některým jedincům, kteří měli přístup do tehdejších českých a německých filatelistických časopisů i publicisticky a nejen jako pasivní čtenáři, se o existenci výplatních otisků veřejnost dozvěděla záhy. Nastaly diskuse o významu otisků, o jejich zatracení. Nicméně i to pomohlo – polemiky a odborná diskuse přitáhly pozonost a začalo se sbírat. Řada otiskl se zachovala do dneška. Začátky použití výplatních otisků v Československu a období sběratelství v letech 1926 (1. potisk na našem území) až do let 1935 – 1936 jsem zachytil dost podrobně a řadě dobových dokumentů v nedávno publikované knize „Žralok a frankotyp“. Proto čtenáře odkazuji na tuto knihua zde o těchto letech se příliš nerozepisuji.  

Na začátku byl výplatní stroj a první otisky. Poté se začalo rozvíjet sběratelství....

 

Postage meter parts

 

Žralok a frankotyp titulka 001

Knihu o začátcích vyplácení zásilek výplatními otisky ve světě a v Československu "Žralok a frankotyp" lze objednat na drese: ILeis@seznam. DRuhý volný díl "Frankotypisté" je též možno objednat do vyprodání zásob.

Číst dál...

OTISKY MODELŮ VÝPLATNÍCH STROJŮ

 

Nedá mi to, abych se při neděli nezamyslel nad jednou záležitostí, kterou je třeba zmínit, aby se sběratelství nestalo nesnesitelnou noční můrou.

Svět sběratelství výplatních otisků skýtá nepřeberné možnosti. Od roku 1976 prakticky do dneška prožívá tento obor svou sběratelskou renesanci. Publicisté přinášejí řadu poznatků ze všech možných úhlů. To přispívá k rozvoji a zkvalitňování tohoto sběratelství. 

V poslední době se publicisté soustředili na rozbory a identifikaci modelů výplatních strojů, což je je víc než dobré. Avšak nic by s nemělo přehánět a modely nadřazovat nad artefakty sběratelství - výplatní otisky. 

V prvním - klasickém - období sběrateství v letech 1926 - 1948 (zhruba můžeme toto období nazvat obdobím větrné růžice podle tvaru výplatního razítka), to měli sběratelé ještě jednoduché. Byla jedna soustava - Francotyp). Až od 40. let se na zabrná území dostala soustava Postalia a po roce 1946 s nástupem výplatních strojů na přepážky pošt i další soustavy (Hasler, Universal Postal Frankers a jiné). V tomo období dále byly tři modely a jejich modifikace. Byly jimi výrobky dvou sesterských firm ANKER WERKE z Bielefeldu vyrábějící model A, a BAFRA z Berlína, vyrábějcí model B. Symboly A a B vycházely z modelové označení a jejich otisky byly snadno rozeznatelné. POmůckou byla osová vzdálenost mezi středy denního a výplatního razítka 6 cm (A) a 8 cm (B) s pochopitelnou tolerancí +- x mm. pro sběratelskou jednoduchost jsme se rozhodli s dr. M. Bouškou při tvorbě katalogů pro symboly FR 6 a FR 8. Zdůvodnili jsme tento přístup takto: 

"Domníváme se, že z hlediska rychlejší orientace v katalogu je výhodnější modelový znak stroje nahradit symbolem, který by vyjádřil tento důležitý kvantitativní údj. Porto označujeme otisk modelu A symbolem FR 6 a modelu B (a  C - viz níže) symbolem FR 8."

Nevydali jsme se cestou  arch. Alberta Jonáše, kterž se držel přísně odlišení otisků symboly A, B, C a jejich modifikací A, B 3 - 4 či C 3 - 4. Odlišení či identifikaci pomocí dalšího znaku - umístění číslic počitadla - jsme dodrželi. Navíc od začátku jsme věděli o vzdálenostních odchylkách, vzdálenost nebyla vždy 8 a 6 cm. Zejména u modelů B vzdálenost kolísala. Hezky rozebral tuto okolnost švédský sběratel a vystavovatel Stig Asklund ve svém exponátu, který jsme viděli na výstavě PRAGA 2018. Bohužel jury tento studijná pohled nevzala v úvahu a exponátu přisoudila podceněnou velkou stříbrnou. Stig Asklund popsal a doložil zejména u modelů B čtyři další podtypy se vzdálenostmi  v mm: 78 (Schenker, B.B. Úpice), 75 - 78 (Ogar Štěpánek a EB Brno 1) jak u modelů 3m a 4m (troj- či čtyřmístná výplatní hodnota). Záslužné, ale z hlediska katalogizace a sběratelství naprosto nepraktické. Navíc by přísné odlišování a uvádění těchto hodnot v katalogizaci by sběratleství znepřehlednilo, což by bylo na úkor srozumitelnosti. Na druhé straně nebráním sběratelům jít po této lince, čímž se stává tato cesta vysoce studijní cestou. 

Situaci tohoto období znepřehlednila soustava Francotyp, model C 3 A C4 (s různými modifikacemi - jedna z verzí měla ruční obsluhu.). Tento oblíbený  model, který vyráběla tak jako model B též továrna Bafra v Berlíně,  povolilo ministerstvo pošt a telegrafů dne 14. 2. 1929. O něco později dne 19. 6. 1926 poštovní správa odmítla další povolení. Model C byl troj- a čtyřmístný, pořadová čísla počitadla byla malá horní mezi denním a výplatním razítkem. Otisky modelů B novějšího typu (malé číslice počitadla nahoře)  a C se nedají odlišit bez znalostí zákulisí a dalších podpůrných znalostí. Nebýt arch. Alberta Jonáše, neuměli bychom identifikovat otisků strojů B a C (A. Jonáš byl u toho a navíc měl dobré informátory u pramene). Přiznejme, bylo by to důležité pro normální lidské sběratelství?

Proto cesta prostřednictvím modelů je zavádějící a zkreslující. Bohužel některé weby přinášejí tento pohled jako zásadní v úvodu svých stránek o výplatních otiscích. Před několika lety i tištěná média otiskla zásadní a rozsáhlé články na toto téma.

Na závěr přináším dvě reprodukce otisků na celistvostech. První otisk je ze stroje Francotyp, modelu B 4 (Thun), druhý ze stroje modelu C 4 (Osram). Naprosto identické a nerozlišitelné. Aspoň na první pohled. Bližší zkoumání se sofisstikovanými přístroji by možná odlišnosti našly. Ale je tato cesta o normálním lidském sběratelství? Maximálně pro studijně zaměřené sběratel či absolutní fajnšmekry. Přiznávám, i ti se nezi ámi najdou....Pochopitelně odlišnosti na první pohled najdeme (např. číslice u výplatní hodnoty), ale je to určující pro odlišení modelů?

Model B 4 a model C 4 - otisky Thun a Osram (stejné to je u modelů B 3 a C 3). Nakonec mne napadá, nezakázali úředníci MPT model C proto, aby měli jasno ......? Možná, že jim otisky těchto dvou modelů splývaly v jejich rozhodování a regulaci.

 

Modely 001

 

Modely 002

 

 

 

 

Číst dál...

VÝPLATNÍ OTISKY UŽIVATELE DEUTSCHE AGRAR- u. INDUSTRIEBANK PRAG

Deutsche Agrar- und Industriebank Prag (Německá agrární a průmyslová banka Praha)  byla založena v Rakousku - Uhersku v roce 1912 jako Deutsche Agrarbank für Östrerreich. Po vzniku Československé republiky byla otevřena centrála pro Československo v Praze a postupně i dvacet filiálek v různých částech republiky. Sídlo centrály bylo v Lützowově ulici 40 v Praze 2.  Hlavní náplní této banky byla podpora německých zemědělských a lesních hospodářství, průmyslových a obchodní závodů, podniků a organizací. Zanikla v roce 1940 s tím, že se uskutečnila fůze s Českou bankou Union na území Protektorátu ČM a filiálky na sudetském zabraném území přešly pod Deutsche Bank.

Výplatní stroj byl tomuto uživateli, v pořadí 149. v Československu po roce 1926, povolen Ministerstvem pošt a telegrafů Věstníkem č. 10 ze dne 8. 3. 1929. Firma B. Jarolímek dodal bance výplatní stroj Francotyp C 4 s horním číslem počitadla. Sběratelsky FR 8h - 4m. Dohlédací pošta PRAHA 7. Krátkou dobu využívala banka náhradní stroj (červen 1930), neznámá identifikace.Za dobu od roku 1929 do zániku v roce 1940 její otisky měly několikerou podobu. Popisky doplňuji barevnými obrázky ze své sbírky a i z jiných zdrojů exponát (Juan E. Page - viz první otisk - esej). 

PRVNÍ OTISK

22. 2. 1929 Esej  (RR)

Agrar 1 001

DRUHÝ OTISK

Otisk 1. dne 4. 3. 1929, poslední otisk 7. 3. 1929 (RR), výplatní hodnota otisku 60 hal.

 

Agrar 1 002

Komentář Alberta Jonáše: "Stroj tento byl vadný. Nebylo možno na něm nastaviti hodnotu 0.60 - Kč. Dán firmě k dispozici". 

Banka dostala náhradní stroj Francotyp C4 s horním číslem počitadla. Z předchozího se přenesly označení a výplatní razítko (větší trojúhelníky ).

Otisk prvního dne tohoto stroje 7. 3. 1929 - TŘETÍ OTISK - 6/1930

Agrar 2 001

 

ČTVRTÝ OTISK

Od 6/1930

Otisk původního stroje po opravě, změna všech číslic

NOVÝ OTISK - CHYBOTISK " V názvu Československo !Č" je lsité a připomíná pís,eno "O" s háčkem

První otisk ve sbírce 9. 7. 1930, další otisky ve sbírce 12. 6. 1931, 31. 3. 1933, 3. 4. 1934, 21. 3. 1935,15. 4. 1936

 

Agrar 2 002

 

Další příklady posledně uvedeného otisku

 

Agrar 3 001

 

Agrar 3 002

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Číst dál...

VÝPLATNÍ STROJ CAMP NA POŠTĚ BRNO 2

Před několika lety jsem narazil na výplatní stroj zn. HAGIN v Poštovním muzeu ve Vyšším Brodě. Tehdy byl dokonce vystaven bez doplňujícího otisku a dalších informací. Tuto zajímavost jsem zveřejnil na webu, dotázal jsem se i svých zahraničních přátel. Bez odezvy a bez pozvrzení. Název HAGIN je záhadou.

O něco lepší to je s výplatním strojem CAMP francouzské provenience, který byl v roce 1968  používán na poště BRNO 2. Nebyl použit ve veřejných službách. Byl vrácen zpět výrobci, neboť neodpovídal našim předpisům a podmínkám. Tento výplatní stroj byl schopen vyplácet obyčejné listovní zásilky, doporučené dopisy, cenná psaní, cenné balíky a obyčejné balíky.Zachovalo se málo otisků. Jedním z nich je otisk, dokonce uvedený v  exponátu s datem 4. II. 68.

Firma Camp vyrábí otisky převážně zvláštního druhu a jsou zejména součástí francouzského poštovního provozu.

Číst dál...

STEJNÁ ESEJ SE TŘEMI DATY A VÝPLATNÍ OTISK SE TŘEMI POŠTAMI

Subjekt Výbor pro oslavu tisiáciletého výročí mučednické smrti sv. Václava,( později Svatováclavská liga  - tato instituce byla pokračovatelkou Výboru) se rozhodl pořídit si výplatní stroj. právní podklad zajistilo ministerstvo pošt a telegrafů svým Věstníkem č. 47 ze dne 6. 12. 1928. Bylo vytvořeno několik otisků, které ve svém denním razítku zaznamenaly hned  tři dohlédací  pošty - PRAHA 1, PRAHA 8, PRAHA 11. V průběhu doby se změnilo i označení uživatele - nejdříve se vytvořilo příležitostné označení ke konkrétní akci a posléze název instituce. V průběhu doby se zachovala i esej ve třech provedeních s třemi různými daty, každá byla identická s následující. Výplatní stroj byl jen jeden - Francotyp typu A s horním číslem počitadla, sběratelské označení otisku FR 6h - 4m.

Činnost těchto organizací 1927 - 1948, v době Protektorátu činnost omezena.

TŘI ESEJE

Albert Jonáš udává datum 1. 10. 1928 (R) pro esej  s dohlédací poštou PRAHA 1 - první esej, v mé sbírce jsou další dvě eseje datum 6. 10. 1928 a 16. 10. 1928 - druhá a třetí esej.každá R

Označení u všech je identické, jakož i všechny součásti otisků.

 

Václav 1 001

 

Václav 1 002

Dne 16. 10. 1928 byla otištěna esej číslo tři  s Prahou 1 a jelikož bylo shledáno, že pošta PRAHA 8 je příhodnější pro uživatele, došlo ke změně denního razítka a byl otištěn první regulérní otisk, který mohl právně vyplácet zásilky uživatele. 

Otisk 1. dne: 16. 10. 1928 (dohlédací pošta PRAHA 8 - R), jinak beze změny, tento otisk vyplácel zásilky v době od tohoto data do 10. 2. 1930

V jeden den byl pořízen otisk eseje s poštou PRAHA 1 a regulérní otisk s poštou PRAHA 8

Václav 3 001

Poštou prošlá celistvost s otiskem s datem 14. 1. 1929

 

Václav 2 002

Tento stroj byl zatím zapůjčen a datum vrácení firmě B. Jarolímek byl stanoven na datum 31. 12. 1929. Výbor však oznámil generálnímu zástupci, že si výplatní stroj ponechá (archiv B. Jarolímek, dopis ze dne 7. 1. 1930), zakoupí a přenese do expedice Svatováclavské ligy.

Otisk Svatováclavské ligy, Praha III, Josefská 80, vyplácel zásilky od 10. 2. 1930 do 2. 1. 1931.

Otisk 1. dne: 10. 2. 1930

Praha 8, změna označení uživatele

 

Liga 1 001

Otisk s datem 21. 1. 1931, několik dní před oficiálním ukončením  funkce tohoto otisku -  uživatel změnil adresu nově Hradčanské nám.8, fochází ke změně dohlédací pošty na Praha 11

 

Liga 1 002

 

Otisk 1. dne: 2. 2. 1931 (s dohlédací poštou PRAHA 11) - R

 

Liga 2 001

 

O několik dní později pořízen otisky s datem 23. 2. 1931 (zkušební otisk či otisk po servisu či úprava číslice u názvu pošty?)

 

Liga 3 001

REVERZ OBÁLEK

 

Liga 3 002

 

Poštou prošlá celistvost s otiskem s datem 25. 10. 1933 - omlouvám se za nekvalitní otisk, slabě viditelný

 

Liga 5 001

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Číst dál...

OBJASNĚNÝ OTAZNÍK 2 - výplatní otisk firmy Jindřich Klinger PRAHA 1

Další otazník byl objasněn. Týká se činnosti firmy Jindřich Klinger Praha 1, která měla své továrny ve Svitavách a v Bratislavě. Otázník stran činnosti firmy visel v Katalogu výplatních otisků Čskoslovenska 1926 - 1939 autorů Bouška - Leiš. Nyní doplňuji více.

Otisk používala ústřední prodejní kancelář v Praze (Jungmannova 9 - v roce 1927 a dříve se sídlem  v Hybernské ulici 32). Náplň činnosti tohoto subjektu: výroba lněného, jutového, bavlněného a konopného  zboží,  padáků a leteckého plátna, koženého a voskovaného plátna, též tkalcovny plachtovin a hadic a barvírna.

Majitelem byl Jindřich Klinger (1878 - 1942).

 

Klinger 001

 

Klinger 002

 

Viz též VE ZNAMENÍ ADRES.

Číst dál...

OBJASNĚNÝ OTAZNÍK 1 - výplatní otisk Nathan Eisler Praha 1

V každém oboru, natož sběratelském je řada otazníků. Jedním z hlavních úkolů sběratelské obce je též objasňovat záhady a odstraňovat otazníky.

Od okamžiku, kdy jsme jsem společně s dr. Miroslavem Bouškou tvořil a dokončil katalogy výplatních otisků z různých poštovně historických oblastí a z různých dob, letos uplynulo již více jak 40 let. Je přirozené, že tehdy se vyskytla celá řada nejasností, které jsme vyjádřili v katalozích symbolem "?". Řada z nich je objasněna a ve veřejném prostoru publikována, některé zůstávají. Záhady jsem objasnil i na mém osobním webu v různých vstupech, informacích a článcích. Zbývají ještě mnohé..

Jeden otazník se objevil u záznamu PR 46 Katalogu výplatních otisků Československa 1926 - 1939, konkrétně u otisku Nathan Eisler/ Praha/Postbox 342. Otazník se objevil u náplně činnosti tohoto subjektu. Dnes doplňuji.

Otisk 1. dne: 30. 12. 1936 (R)

 

Nathan 001

 

Poštou prošlá celistvost s datem 10. 2. 1937

 

Nathan 002

 

Firma Nathan Eisler (Praha - Kolín - Děčín - Český Brod?), v. o. s. od 1. 1. 1882, měla tuto náplň činnosti: pražírna kávy a žita, továrna na lihoviny a jemné likéry, velkoocbhod zbožím osadnickým, obchod smíšeným zbožím. První zásah do vlastnictví se konal v Protektorátu ČM (6. 9. 1941) a druhý znárodňovací zásah na základě Vyhlášky č. 413/1949 ministra Gregora dne 18. 3. 1949.

 

 

 

 

Číst dál...

CELISTVOSTI BUDIŽ POCHVÁLENY

CELISTVOSTI

Filatelistické celistvosti patří mezi to nejcennější, co filatelista může mít ve své sbírce. Podáním či posláním dopisu či jiného druhu zásilky vzniká unikátní předmět či artefakt, vytvořený odesilatelem a provozovatelem záslání dopisu - poštou, kurýrem a jiným subjekty. Je velkou chybou, že se známka odlepí anebo, že se vystřihne to, co sběratele bezprostředně zajímá (razítko, výplatní otisk a podobně), Porušeí se celistvý předmět, často nejen zajímavý, ale i unikátní. Přeruší se souvislosti a další okonosti důležité pro sběratele. K velké škodě sběratele a celé poštovně historické souvislosti. Celistvost ve všeobecném smyslu je důležitá nejen ke sběratelským, ale i k dokumentačním účelům. V případě výplatních otisků, a jejich ústřižků nezjistíme nic. Ztratíme souvilost s uživatelem, cestou poštovní zásilky a přijdeme o malý kus kulturní historie entity v příslušné době.Tato uvedená fakta jsou více méně známá, i když podle mého nízoru ne vždy zažitá mezi sběrateli. Výmluv sběratelů je hodně, ale to podstatné je třeba mít na mysli - neztratit to nejcennější, co dělá sběratelství sběratelstvím. Historií je zásah příjemce. A to je závažné. ČASTO OBÁLKA SLOUŽÍ K RŮZNÝM POZNÁMKÁCH NESOUVISEJÍCÍM S PŮVODNÍ ZÁSILKOU...

Další otázkou jsou formáty. Je jasné, že velké formáty celistvostí jsou pro sběratele a též i pro vystavovatele velkou přítěží. Často se vytvářejí velk évýstřižky. Pokud to je nezbytně nutné, ke třeba si poznamenat údaje, o které přijdeme či si pořídit fotokopii anebo novějí sken do icloudu.

Rád bych se zatavil ještě u jedné věci. Existují celistvosti věrohodné, u nicž vidíme jen s prvky, které byly vytvořeny v poštovním provozu nezbytně nutně. Mohou se objevit i prvky vynucené (podle platných pvidel či nutnosti jejich uvedení na zásilce). Ttao celistvost je pochopitelně nejcennější. Pak se často objevují prvky doplňující. Taková celistvost se pozná rychle a hned. Bohužel argument sběratelů, že celistvost uměle vytvoiřená, i když je poslaná poštou, by se jinak nesehnala, je bohužel pravda. S tím nic nenaděláme. Bez takové clistvosti bohužel bychom nezískali příslušný atefakt, o který se zajímáme. 

Další neméně důležitou otázkou jsou zásahy úřední - děrování, příchozí razítka. Archivované obálky jsou často v šanonech a pořadačích nezbytně proděravněné. V minuosti byly odsuzované a nesbírané. Je to však správné? I to je součást zacházení s celistvostmi.

Další nešvar zacházení s celistvostmi je označeování celistvostí ve sbírkách podle katalogů, přehledů, seznamu či nověji databází, bohužel na titulní straně. To je pohodlné, hned celistvost najdeme, Je to však sprývné? Označení zajišťují razítka, nesmazatelné prostředky. Nestačila by aspoň tužka? Poznámky by se měly objevit na reverzu, ne na averzu anebo by se měl přiložitlístek s popise. Sám se kolikrát přistihnu,m že toto pravidlo nedodržuji. Pohodlí je pohodlí. Litovat poté je už bohužel pozdě.

Text doplňuji dvěma ukázkami ze sbírky, které jsou velmi zajímavé.

Jednak to je lístek uživatele Fortuna v Bratislavě,k terý napsal na dotaz profesoru Boh. Špinarovi informaci o použití nového označení (klišé). Vyžádaný dotaz sběratele. A ejhle, víme, že prof. Špinar byl pravděpodobně sběratel anebo tuto službu poskytl jinému sběrateli. Zveřejňuji averz i reverz lístku.

A HLAVNĚ PŘEKONEJME NÁZOR, ŽE CELISTVOSTI SE MUSÍ DÁT DO KRABIC, DESEK ČI POŘADAČŮ A TY ZABÍRAJÍ VELKÉ MÍSTO.PROBLÉM JE JINDE....Je možné jej překonat a snažit se zachovat celistvosti.

Profesor 002

 

Profesor 1 001

 

A druhý případ dokresluje dopis vyplacený výplatním strojem firmy Jakober & Cie v Bratislavě.Zaslaný na adresu vynikajícího sběratele čs. a české filatelie Jiřího Nekvasila, který našel zalíbení i ve výplatních otiscích. Sbíral je již ve 30. letech, jak mi potvrdil při některém z našich inspirativních setkání. Napsal též o tisk, který mu firma poskytla. A ejhe, víme další informaci - Jiří Nekvasil sbíral otisk již v roce 1934 a ne v roce 1938, jak mi sám kdysi potvrdil....Vyvstává další otázka - nezařdíl vše jeho tatínek. A dále: byl někdo z nich členem Stolní společnosti Jaroslava Lešetického? možná, že se odpovědí na tyto otázky dozvíme. Z celistvostí. Na osobní sdělení je bohužel už pozdě.

Oba případy pomohly zachovat otisky, které by později byly nedohledatelné...Navíc nám celistvosti poslytly informace, jak se otisky získávaly a dále fakta o sběrateléch 30. let, o kterých toho víme velmi málo.

 

Profesor 001

I o tomto je sběratelství.

Číst dál...

NA PRAVOU MÍRU

V nedávné době se mi do ruky dostaly informace, které uvádějí na pravou míru informace publikované v mých  memoárových článcích či publikacích.

První se týká významné sbírky štábního kapitána Theodora Františka  Winklera. Tato osobnost byla významným sběratelem výplatních otisků ve třicátých letech minulého století. Byl i spoluzakladatelem první Stolní společnosti sběratelů příležitostných razítek a frankotypů. Jeho sbírka neměla u nás obdoby!

Během Protektorátu byl jako příslušník bývalých čs, ozbrojených sil vězněn v gestapáckých věznicích. Dle svědectví jeho manželky paní Blanky Jonášové Winklerové, sestry Alberta Jonáše, si  sbírku při zatýkání údajně  odneslo gestapo, aniž by ji po propuštění jejího manžela vrátilo. Byla to domněnka, která se ukázala naštěstí lichou.Z archivních materiálů vím, že F. T. Winkler chtěl několikrát se sbíráním výplatních otisků skončit. Končil několikrát, až ta chvíle přišla. V roce 1938. se ve Filatelistické revue se objevil inzerát, kterým prodával celou svou sbírku. Doba sběratelství nepřála. Rozpadala se i druhá entita sběratelů - Odbor frankotypů při KČF. nebyla nálada na sběratelství. Dle svědectví jsem se dozvěděl, že se sbírka úspěšně prodala dalšímu sběrateli, který ji prodal časem dále. Sbírka se nezastavila a cestovala dále do rukou dalšího kupce, kde je do dneška, nikoliv však v původním stavu ...Během doby byla doplňována, pravděpodobně částečně rozpouštěna na veřejnost a tak dál, jak to se sbírkami bývá.  Kmenová významná sbírka nezanikla, naopak dočkala se pečlivého zacházení a byla rozšířena o další kousky....Pokud se objeví některé artefakty, jsou poznatelné. O znacích celistvostí, podle nichž se poznává dřívější majitel,  se rozepisovat ze známých důvodů nebudu. Důležité je, že hlavní část zůstává mezi námi a obohacuje náš sběratelský svět. Teddy, jak jej bližní oslovovali,  s námi žije i nadále.

Druhá informace je neméně závažná a  se týká druhé Stolní společnosti sběratelů výplatních otisků, která byla založena v restauraci u Pešků dne 18. 11. 1989. Byl jsem  u jejího založení a s touto entitou jsme spolupracoval přibližně do roku 1994, kdy se členstvo rozhodlo tuto Společnost rozpustit a zrušit její registraci. Bylo to jasné rozhodnutí.  V tomto klamu jsem žil dvacet šest let. Z nějakých neznámých důvodů, které jsou do dneška  neznámé a zůstávají bez vysvětlení, se ukončení existence nekonalo a Stolní společnost existovala bez činnosti a členstva de iure dál. Záležitost oživil nový Občanský zákoník, podle kterého Městský soud v Praze zanesl tuto entitu do Spolkového registru. Ze  společnosti se stal údajně automaticky spolek. Ovšem bez vedení, adresy, činnosti, jen s názvem a ičem... V současnosti Stolní společnost sběratelů výplatních otisků stále existuje de iure jako jeden ze subjektů Spolkového rejstříku Otázkou je, jak dlouho ještě. Pravděpodobné je, žese soudně rozhodné o jejím zrušení a výmazu, ale to je již jiná historie a jen a jen domněnka. Opravuji tedy svou uvedenou informaci, že Stolní společnost de iure zanikla, de facto přestala jen existovat.a přežila bez činnosti několik desítek let.

 

 

Číst dál...